Jmenuji se Dagmar Šimková a jsem obyčejná maminka dvou neobyčejných dětí.

Ráda pro děti vymýšlím zábavu, není pro mě nic krásnějšího než upřímná dětská radost a jejich úsměv na tváři.

Moje knížky vznikají tak nějak spontánně. Všímám si různých detailů ve vývoji vzdělávání dětí a snažím se jim tento proces objevování hravou formou ulehčit. Autorkou a ilustrátorkou jsem se stala ze dne na den, když už jsem dál nechtěla psát jen „do šuplíku“. Moc bych si přála, aby moje tvorba dělala radost dětem i jejich rodičům, a aby společně zažívali spousty legrace.

Jak to vše začalo?

Vychováváme dvě malé báječné děti. Obě naše děti mají poruchu autistického spektra (zjednodušeně autismus) a starší dcerka se ještě potýká s diabetes mellitus 1. typu (doživotní nutnost injekčního podávání inzulínu). Tyto diagnózy vyžadují speciální přístup k dětem, a tak jsme se již mnohému naučili a učíme se vlastně stále. Není to vždy jednoduché, ale snažíme se ze všech sil, aby děti měly ty nejkrásnější vzpomínky na dětství. Neustále jim vymýšlíme zábavu, kterou já nyní předávám do knih.

Nejdříve jsem začala psát dětské básničky, které mě napadly třeba na procházce. Snažila jsem se, aby byly logické, a aby se z nich děti něco dozvěděly. Poté jsem po nocích malovala obrázky. Nakonec jsem vše propojila s principem strukturovaného učení a knihy básniček byly na světě.

Tvorba takovýchto hravých knih mě začala opravdu bavit. Rozhodla jsem se tedy vytvořit i jiné formy dětských knih. Vzniklo první plnění úkolů Dobrodružství větru, kde se děti naučí např. barvy, tvary, první písmenka, roční období nebo co vše vlastně umí dělat vítr. Další kniha se jmenuje Strašidla z jedné vesnice. Je to příběh o čarodějnici, upírovi a jejich velké lásce. Myšlenka knihy je seznámit děti se všemi strašidly, aby věděly, že se jich rozhodně němusí bát.

Zda vyjdou všechny moje „knihy z šuplíku“, to bych si moc přála. Záleží to však nejvíc na tom, zda se moje tvorba a můj styl malování bude dětem líbit.

Jmenuji se Dagmar Šimková a jsem obyčejná maminka dvou neobyčejných dětí.

Ráda pro děti vymýšlím zábavu, není pro mě nic krásnějšího než upřímná dětská radost a jejich úsměv na tváři.

Moje knížky vznikají tak nějak spontánně. Všímám si různých detailů ve vývoji vzdělávání dětí a snažím se jim tento proces objevování hravou formou ulehčit. Autorkou a ilustrátorkou jsem se stala ze dne na den, když už jsem dál nechtěla psát jen „do šuplíku“. Moc bych si přála, aby moje tvorba dělala radost dětem i jejich rodičům, a aby společně zažívali spousty legrace.

Jak to vše začalo?

Vychováváme dvě malé báječné děti. Obě naše děti mají poruchu autistického spektra (zjednodušeně autismus) a starší dcerka se ještě potýká s diabetes mellitus 1. typu (doživotní nutnost injekčního podávání inzulínu). Tyto diagnózy vyžadují speciální přístup k dětem, a tak jsme se již mnohému naučili a učíme se vlastně stále. Není to vždy jednoduché, ale snažíme se ze všech sil, aby děti měly ty nejkrásnější vzpomínky na dětství. Neustále jim vymýšlíme zábavu, kterou já nyní předávám do knih.

Nejdříve jsem začala psát dětské básničky, které mě napadly třeba na procházce. Snažila jsem se, aby byly logické, a aby se z nich děti něco dozvěděly. Poté jsem po nocích malovala obrázky. Nakonec jsem vše propojila s principem strukturovaného učení a knihy básniček byly na světě.

Tvorba takovýchto hravých knih mě začala opravdu bavit. Rozhodla jsem se tedy vytvořit i jiné formy dětských knih. Vzniklo první plnění úkolů Dobrodružství větru, kde se děti naučí např. barvy, tvary, první písmenka, roční období nebo co vše vlastně umí dělat vítr. Další kniha se jmenuje Strašidla z jedné vesnice. Je to příběh o čarodějnici, upírovi a jejich velké lásce. Myšlenka knihy je seznámit děti se všemi strašidly, aby věděly, že se jich rozhodně němusí bát.

Zda vyjdou všechny moje „knihy z šuplíku“, to bych si moc přála. Záleží to však nejvíc na tom, zda se moje tvorba a můj styl malování bude dětem líbit.